Kousek od německých hranic uprostřed hvozdů Slavkovského lesa ležela v malém údolí vesnička Rovná, ale říkalo se jí spíše Ebhmeth. Drtivá většina obyvatel zde totiž mluvila německy. Po válce ji čekal podobný osud jako tolik jiných sudetských obcí. Odsun, přeměna na vojenský újezd a devastace. V 60. letech ale komunističtí pohlaváři rozhodli, že Rovná bude přeměněna na modelovou socialistickou ves pro tisíc zemědělců a jejich rodiny.
Vzorová socialistická vesnice
Hlavní motivací socialistických plánovačů bylo znovu a vzorově osídlit pohraničí. Původní Rovná byla srovnána se zemí již v roce 1954, kdy byla součástí Vojenského výcvikového prostoru Prameny. Ten se ale brzy ukázal jako nevyhovující a cvičiště bylo přesunuto na Doupov.
"V té době přišla komunistická strana s děsivou myšlenkou, že nechá v Československu vzniknout podle vzoru z tehdejšího Sovětského svazu typickou socialistickou vesnici. Rovná měla být vybudována jako účelová ves pro pracovníky socialistického zemědělství podle hesla: Společně pracovat, společně bydlet, společně se bavit,“ uvedl pro server IDNES historik Slavkovského lesa Luděk Jaša.
Paneláky na kopci
Nová Rovná neměla v ničem připomínat tu starou. Stavět se tak začalo několik metrů nad původním osídlením na vrcholku prudkého svahu a venkovské domky vystřídaly vysoké paneláky. Na katastrofu bylo zaděláno. Sedmiposchoďové panelové domy byly zcela dány napospas rozmarům přírody. Předci věděli, proč ves kdysi vystavěli v úžlabině ve svahu tak, aby byla chráněna před zdejšími divokými větry.
Domy byly navíc postaveny s typickou komunistickou "pečlivostí.“ Kvůli velkým netěsnostem v bytech profukovalo a zatékalo do nich. V zimě zde byla zima a náklady na vytápění tak byly astronomické. V létě v nich bylo, z důvodu nedostatečné izolace a nulového stínu, k nevydržení.
Neúspěšný projekt
V centru obce v typické komunistické kostce vznikla školka a škola, úřad a také kulturní dům. Na jejich vnější i vnitřní výzdobě se podíleli i mnozí významní soudobí umělci. I díky tomu se může dodnes Rovná pochlubit rekordním počtem uměleckých děl. V současnosti tak jedno dílo připadá na každých čtyřicet tři obyvatel obce. Součástí byl samozřejmě i obchod a hospoda.
"Ti, kdo to tu naplánovali, tady chtěli mít i vývařovnu a jídelnu společnou pro celou obec, aby ženy zaměstnané na statku nemusely vařit, ale to nakonec nevyšlo. A byla tu i společná koupelna, kde se měli všichni očistit, když šli z práce, aby se nenosila špína do paneláků," vzpomíná pro Hospodářské noviny na začátky vzorové vsi Růžena Valentová, která zde žije již téměř 50 let.
Sídliště později doplnila řada dvoupatrových rodinných domků, určených pro elitní pracovníky statku. Přes to všechno se ale lidé do obce nehnali. Právě naopak. I přes malebné okolí nevzhledné a nekvalitně postavené paneláky příliš nových obyvatel nenalákaly. A kdo přišel, ten se dlouho nezdržel. V obci chybělo větší společenské a kulturní vyžití a lidé tu po práci opravdu neměli moc co na práci.
Zázrak jménem Slušovice
Oproti tomu Slušovice nevznikly na zelené louce. Místní JZD patřilo již od počátku ke komunisty protěžovaným podnikům. Když v jeho čele stanul ambiciózní František Čuba, dokázal svými schopnostmi, pílí a kontakty vytvořit z nadstandardního agrokombinátu onen proslulý slušovický zázrak.
Po lidech požadoval něco, co v časech plánovaného hospodářství nebylo až tak běžné: vysoký výkon a pracovní morálku a dokázal je za to patřičně ohodnotit. Podnik vzkvétal a obec s ním. Byla postavena tzv. slušovická dálnice, čtyřproudá silnice spojující obec s hlavní silnicí, nebo také dostihová dráha. Samotnou kapitolou pak byla vlastní síť prodejen Kvatro. Dnes už neexistující obchodní dům nabízel ve své době nezvykle pestrou nabídku zboží, včetně nedostatkových a luxusních potravin, které se tenkrát daly koupit pouze na západě.
Obyčejné obce
Do Slušovic mířili špičkoví odborníci a davy návštěvníků. Naopak Rovná se pomalu, ale nezadržitelně vylidňovala. Nepomohly ani zoufalé pokusy, které do obce zavedly nejprve učňovské učiliště a v 80. letech dokonce studijní středisko pro zahraniční studenty z rozvojových zemí. Komunisté tak ztratili o vzorovou vesnici zájem a nechali ji svému osudu. Dnes tu žije pouhých 344 obyvatel, z nichž pouze dva pracují jako stálí zaměstnanci v kdysi tak slavně postaveném a prezentovaném statku.
Nakonec ani slušovický zázrak netrval věčně. Po roce 1989 nedokázal s novými poměry držet krok, podnik se dostal do miliardových dluhů a skončil v likvidaci. Dostihy se ve Slušovicích jezdí dodnes, část megalomanské "dálnice“ byla pro malou vytíženost zúžena a exklusivní zboží z prodejen Kvatro v současnosti již najdeme v každém obchodě. A to i v tom jediném, který dnes funguje v Rovné.
Zdroje: idnes.cz, domaci.hn.cz, brnensky.denik.cz
