Díky programům Evropské unie a aktivitám romských organizací se životní úroveň slovenských Romů v některých lokalitách postupně zlepšuje. V městečku Medzev kousek za Košicemi stojí domek s moderní kuchyní a novým nábytkem. Jeho majitelka Erika i její manžel chodí do práce a chlubí se, že jejich syn studuje ve Spojených státech. Dům je vybaven elektřinou, tekoucí vodou i topením. Jen venkovní cestě stále chybí dlažba, a tak se tu místní za deště stále brodí blátem.
Herečka Dorota Nvotová, která romské osady dlouhodobě mapuje, přisuzuje pozitivní změny členství Slovenska v EU. Díky podpoře znevýhodněných rodin lidé staví zděné domy a jejich děti chodí do školy. Velkým plusem je také možnost práce v zahraničí. "Lidé mohou jít za prací jinam – tam, kde je neodsuzují hned při prvním pohledu," vysvětlila Nvotová.
Slovensko mezi dvěma světy
Jenže mezi těmi pokrokovými lokalitami stále zůstává většina, která se nehne z místa. Stačí se přesunout pár kilometrů od Medzeva a narazíte na osady, kde domy drží pohromadě jen silou zvyku, děti běhají bosé po odpadcích a vodovodní potrubí dávno vyschlo.
Zelený dvor u Košic byl kdysi rekreační oblastí plnou zahrádek a klidu. Dnes tam místo ptáků slyšíte křik a hádky. Chatky obsadili lidé, kteří se ocitli mimo systém – bez práce, bez vzdělání, bez vyhlídek do budoucna. Zahrádky zpustly, všude se válejí odpadky a původní obyvatelé se dávno odstěhovali.
V nedalekém Mašličkovu stojí nelegální osada postavená z čehokoliv, co se našlo. Přestěhovali se sem lidé z nechvalně známého Luníku IX, který město Košice postupně bouralo. Tamní situace byla tak zoufalá, že pro mnohé byly i stavby z odpadu krokem k lepšímu.
Nepřizpůsobiví občané v Česku
V Česku existuje podobný problém, jen zabalený do jiné podoby a jiných pojmů. Nemáme tu nelegální osady slovenského typu, kde by si lidé stavěli přístřešky, jak se jim zachce. Oblasti s nejhorší životní úrovní jsou u nás nazývány "sociálně vyloučenými lokalitami" a tvoří je většinou sídliště, která kdysi byla postavena pro Romy jako naděje na jejich začlenění do české společnosti. Podle analýz žije v těchto oblastech přes sto tisíc lidí, a to hlavně na severu – v Ústeckém a Moravskoslezském kraji.
Obyvatelům těchto zpustošených sídlišť se už ani neříká Romové, nýbrž "nepřizpůsobiví občané". Češi si za poslední dekády zvykli, že přibývá Romů, kteří žijí spořádaným životem, studují, pracují a nacházejí bydlení i v lepších čtvrtích. Přes panující předsudky, v naší společnosti tak hluboce zakořeněné, se někteří čeští Romové dokázali odlepit od generační chudoby a nelze je házet do jednoho pytle s těmi, kterým se to dosud nepodařilo.
Naděje na změnu? Jen pokud k tomu bude vůle
Chudoba Romů má v obou zemích kořeny už v časech Marie Terezie, kdy byli kočovníci přinuceni usadit se ve stálých lokalitách. Protože jim ale nikdo nebyl ochoten nabídnout úrodná pole, obce jim většinou vyhradily ten nejpustší kus svého území, o který nikdo neměl zájem. Čas od času se pak celé rodiny musely stěhovat na jiná vyhrazená místa, jak se úřadům zrovna hodilo. Jako s horkou bramborou se s Romy zacházelo v podstatě až do let zcela nedávných.
Díky osvětě, projektům podporujícím vzdělání a příležitostem za hranicemi existuje naděje, že se nepřizpůsobiví občané postupně do společnosti přece jen začlení. V malém měřítku to už funguje – kdo opravdu chce, má možnost kontaktovat sociální zařízení a dobročinné organizace. Bude ale důležité vytrvat. Pokud by například nová česká vláda omezila neziskovkám příspěvky a programy na podporu Romů by se musely rušit, brzy bychom se ocitli zpátky v bodě nula.
Zdroje: irozhlas.cz, denik.cz, www1.pluska.sk, interez.sk, clovekvohrozeni.sk
