Na přelomu 19. a 20. století žilo ve Vídni přes sto tisíc Čechů. Byli to lidé z nejchudších krajů, kteří odešli do rakouské metropole za prací, ať byla jakákoli. Neměli žádné úspory na horší časy a často jim chyběla byť jen základní znalost německého jazyka. V cihelnách na okrajích města dřeli dvanáct hodin denně a večer se vraceli do nuzných baráků v dělnických čtvrtích, na které Vídeňané hleděli s opovržením. České dělníky tehdy nazývali "Ziegelböhmen" – v doslovném překladu "cihelní Češi".
Pro upřesnění, "Ziegel" znamená v němčině "cihla" a "Böhmen" jsou Čechy. Přezdívka měla pejorativní význam a české rodáky zaměstnané v cihelnách v podstatě pasovala na ušmudlané a nevzdělané křupany, kteří se živí rukama za minimální mzdu. V očích vídeňských měšťanů byli Češi zkrátka jen levná pracovní síla.
Z nejchudší rodiny na vrchol
Napjaté vztahy mezi Čechy a Rakušany panovaly už od počátku národního obrození, kdy Češi obhajovali svou identitu a jazyk v reakci na všudypřítomnou nadvládu němčiny. A jakkoli kultura a věda v českých zemích během 19. století vzkvétaly, pořád se na ně snášel stín rakouské nadřazenosti. Vídeň se považovala za středobod civilizace, město elegance, kultury a pokroku. A všechno, co leželo na sever od ní, působilo provinčně. Češi byli pro Vídeňany často synonymem venkovanů – pracovitých, ale neotesaných.
Zajímavé ale je, že i přes přezdívky a přezíravost se mnozí z těch "cihelných Čechů" dokázali během jediné generace vypracovat. Z dělníků se stávali řemeslníci, z jejich dětí pak rovnou úředníci, učitelé nebo umělci. A právě z chudé moravské rodiny Jonášů pocházel i Franz Jonas, který se stal vídeňským starostou a nakonec rakouským prezidentem. Byla to jakási ironie dějin – chlapec z jedné z nejchudších rodin nakonec vedl stát, který se jeho předkům posmíval.
Proč si pořád nerozumíme?
Sto let poté je všechno jinak – alespoň na první pohled. Češi jezdí do Rakouska na lyže, na víno i na pěší výlety po horách a Rakušané je vítají s úsměvem. Podle turistických statistik jsme pro Rakousko šestou nejpočetnější skupinou zahraničních návštěvníků a zároveň i jednou z nejvstřícnějších.
Rakouské hotely dnes běžně nabízejí weby v češtině, personál se učí pár našich slovíček a v restauracích nám pochválí hokej. Oficiální příručky pro studenty cestovního ruchu dokonce uvádějí, že "český host je zdrženlivý, vyhýbá se konfliktům a dovolenou tráví aktivně". Rakušané nás zkrátka vnímají pozitivně a považují nás za turisty ze slušného těsta.
A jak my pohlížíme na Rakušany? Zůstali jsme odměření. Možná kvůli dávným národním křivdám, možná z určitého ostychu a také asi kvůli jazykové bariéře. Na hranicích u Znojma nebo Retzu se setkávají dvě národnosti, které by mohly být s ohledem na historickou vazbu nejpřirozenějšími přáteli, a přesto tam často chybí ten obyčejný, sousedský kontakt.
Jen tichá mementa
Přezdívka "Ziegelböhmen" dnes už zní archaicky, možná i úsměvně. Ale nese v sobě paměť doby, kdy jsme byli ve Vídni na dně společenského žebříčku, a přesto jsme po něm dokázali vyšplhat nahoru. Češi v té době dřeli v cihelnách, aby jejich děti mohly chodit do školy a vypracovat se na respektované občany.
Dnes už ve Vídni žádné české ghetto nenajdete. Zůstaly jen stopy – česká příjmení na kavárnách, staré zdi cihelen, pár fotografií a možná i občasné tiché vzpomínky. Rakušané na nás už dávno nehledí shora. Jen čekají, až jim jejich přátelský úsměv oplatíme stejnou otevřeností.
Zdroje: novinky.cz, plus.rozhlas.cz, de.wikipedia.org
