Tým archeologů ze skupiny Arkeologerna učinil v oblasti Järma nedaleko švédského Stockholmu unikátní nález. Zhruba 1,5 metru pod hladinou tamního jezera, necelých 40 centimetrů od břehu objevili kostru psa, která byla obalená ve zvířecí kůži. Ostatky byly obvázané kameny, které sloužily jako závaží, a v blízkosti zvířecích tlapek ležela jemně opracovaná kostěná dýka.
Život po boku zvířat už v době neolitu
Všechny tyto nálezy tak jasně ukazují na to, že se jednalo o jistou formu rituálního psího pohřbu, o nichž se nám do současnosti uchoval opravdu jen zlomek informací. Víme ale, že právě artefakt v podobě například drobné zbraně byl pro pohřby tohoto druhu typický. Nedávný objev také jasně napovídá, že zvířata byla v této době již plnohodnotnými lidskými společníky, a tak se jim výjimečně dostávalo velké péče, právě i v podobě rituálních pohřbů. Na blízkost lidí poukazují i další nálezy z dané oblasti v podobě dřevěných konstrukcí i stop po pravěkém rybaření, které bylo pro období mladší doby kamenné typické.
Při bližším zkoumání vědci zjistili, že šlo o zhruba 3 až 6 let starého psího samce, který dorostl až do výšky kolem 52 centimetrů v kohoutku a žil v období pozdního neolitu, tedy před asi 5 000 lety. Výzkumníci dále plánují přikročit k izotopové i DNA analýze ostatků a radiokarbonovému pro lepší pochopení nejen stavby a života tehdejších psů, ale i společného života v lidských komunitách.
Pes byl nejlepším přítelem člověka skoro od nepaměti
Právě psy archeologové v současnosti považují za vůbec první domestikovaná zvířata, která po boku lidí žijí už zhruba 15 000 až 30 000 let. Vzhledem k tomu, že tato zvířata byla součástí pravěkých komunit ještě dávno před rozšířením zemědělství, můžeme mluvit o psech jako o doopravdy těch nejstarších zvířecích společnících. Archeologům se podařilo objevit řadu důkazů o tom, že pravěcí lidé se často nechali se svými psími miláčky dokonce i pohřbívat, což dokládá, že se v komunitách těšili velké úctě a měli vysoké společenské postavení.
Pozadu ale nezůstaly ani kočky. Ty se začaly k lidským obydlím plížit před zhruba 10 000 lety, a to primárně s cílem ulovit si jednoho z malých hlodavců, kteří se často nacházeli v okolí obilných polí. Podle nejnovějších výzkumů DNA se ukazuje, že kočky nebyly lidmi cíleně domestifikovány, ale k jejich soužití s lidmi docházelo spíše přirozeně, protože zvířata začala projevovat náklonnost k lidem, kteří je tolerovali. Vůbec nejstarší důkaz o lidském a kočičím soužití máme z Kypru, kde archeologové našli hrob, ve kterém byla asi před 9 500 lety pohřbena s lidmi i kočka.
Po zvířatech společnících přišla na řadu i další, tentokrát už primárně hospodářská. Spíše než jako společníky je ale lidé chovali pro užitek a coby zdroj potravy. V pravěkých osadách byste tak mohli potkat skot, ovce, kozy ale například i prasata. Zústává ale bez debat, že nedávný švédský nález tak dává výzkumníkům skvělou možnost, jak doplnit stále neúplnou mozaiku pravěkého soužití mezi lidmi a zvířaty.
Zdroje: PopularMechanics, LiveScience, NationalGeographic, SmithsonianMag
