Stříbro se na Příbramsku těží již od konce 12. století. Největší rozvoj se datuje do století šestnáctého, a právě v té době vznikla u zdejších stříbrnorudných dolů hornická osada s názvem Březové Hory. Posléze se zdejší oblast přeměnila na důlní revír B a brzy už nikdo jiný zdejší končiny nenazval jinak než „B“ – Béčko.
Dlouhá historie malé osady
Osada Březové Hory byla oficiálně založena v letech 1553–1555, pár roků nato získala svou samosprávu a dostala se na úroveň ostatních obcí příbramského panství. Během třicetileté války málem zanikla. Nejprve se tudy prohnala stavovská i císařská vojska a dílo zkázy dokončila vojska švédská. Město bylo kompletně vydrancováno, vojáci brali všechno, dokonce i z dolů. Když s vozy naloženými až po okraj lupem Březové Hory opouštěli, zůstalo ve městě všehovšudy jen 10 horníků, koželuh a kovář.
Život se do městečka vracel jen pozvolna. Polovina všech zdejších dolů byla totiž za války zcela zničena. Poměry se začaly zlepšovat až po dlouhých dvě stě letech, přesto zůstávala obec chudá. Ačkoliv se zde těžily drahé rudy, včetně zlata, z jejich výnosů nedostávala nic. Vše šlo do kapes pánům z nedaleké Příbrami. Doly tak, na rozdíl od osady, prosperovaly.
Na konci 19. století patřily k nejmodernějším v celé habsburské monarchii. V té době se ve zdejších dolech vytěžilo kolem šedesáti až osmdesáti procent rakousko-uherské produkce stříbra a třicet až pětatřicet procent zásob olova v rámci monarchie. Na zdejším dole Marie byl vybudován první parní těžní stroj a k dopravě byly využívány benzolové lokomotivy. I přes všechna moderní zařízení se ale na dole udála tragédie, které tehdy a ani dnes není rovno.
Největší důlní havárie v dějinách
Psal se 31. květen léta páně 1892. Na dole Marie se právě střídaly směny, když 29. patro zachvátil obrovský požár. Oheň se brzy rozšířil i do okolních šachet a vyústil v největší důlní neštěstí v Evropě. O život přišlo 319 horníků včetně jejich záchranářů, po kterých zůstalo 286 vdov a 961 sirotků, z toho 33 pohrobků.
Ono tragické úterý se chystali horníci z ranní směny vyfárat na povrch. Jeden z nich, Emanuel Kříž z Oseče, si těsně před tím, než nastoupil víc jak půlhodinovou jízdu výtahem zpět na denní světlo, vyměnil ve svém dohasínajícím kahanu knot a jeho oharek odhodil. Nepatrný doutnající kousek ale zapadl asi deset metrů hluboko do prostoru sklípku, kde se s největší pravděpodobností nacházely odřezky z výdřevy, možná i promaštěná koudel používaná k údržbě.
Oheň vzplanul v době, kdy již horníci byli na povrchu a další směna ještě nesfárala. Plamenů si tak všimli až po dvou hodinách. To už se ale požár šířil propojenými chodbami do dalších dolů. Jako první zasáhl Ševčinský důl, z nějž namísto horníků vyjely jen jejich klobouky. Muži se otrávili a spadli dolů do jámy. Kouř a jedovaté plyny ale zabíjely dál. Brzy si našly cestu do dolů Císaře Františka Josefa I. a Vojtěch.
Příčinu se nikdy nepodařilo jasně objasnit
Vrchní správce se pokoušel požár zlikvidovat vháněním vody z hydrantů a požární stříkačky a sám několikrát sfáral, aby pomohl se zachraňováním přeživších. Smrtící plyny si ale razili cestu dál a zasáhly doly Anna a Prokop a v nich i nic netušící pracující horníky.
Emanuel Kříž byl odsouzen ke třem letům žaláře a do konce života trpěl těžkými depresemi z toho, že svou neopatrností zabil a uvrhl do neštěstí tolik dobrých lidí. Příčina požáru ale není dodnes zcela jasná. Již tenkrát odborníci poukazovali na řadu nesrovnalostí.
Důlní neštěstí předznamenalo konec prosperity příbramského stříbrorudního hornictví. Těžba byla na Příbramsku definitivně ukončena v roce 1978. Hornické osady zanikly, ale název zůstal. Až někdy někde opět narazíte na otázku, jaký je nejkratší název obce u nás, můžete ostatní poučit, že Aš to rozhodně není.
Zdroje: denik.cz, novinky.cz, cs.wikipedia.org
