Je až těžko uvěřit, že tento tvor brázdil oceány už v dobách, kdy po Zemi běhali dinosauři. Jeseter atlantský přežil až do dnešních dnů a zachoval si svůj původní prehistorický vzhled. Místo šupin má tělo pokryté tvrdými kostěnými destičkami, které působí jako brnění. Hřbetní ploutev zase připomíná žraloka – a právě tato zvláštní kombinace činí z jesetera živoucí fosilii.
Navíc nejde o žádného drobečka. Dospělý jeseter může mít až čtyři metry a vážit přes 350 kilogramů. Dožívá se až šedesáti let a většinu času tráví u dna oceánu, ze kterého loví potravu. Pomáhají mu v tom speciální dlouhé vousky, jež fungují jako senzory pohybu a upozorní ho na každé potenciální sousto.
Ohrožený druh
Dřív byl jeseter atlantický u amerických břehů poměrně běžným jevem. Lidé bohužel v dnešní době nepřistupují k přírodě zrovna šetrně. Kvůli nadměrnému rybolovu a znečištění vody je dnes populace tohoto pozoruhodného tvora ohrožená a jen málokdy se podaří spatřit ho naživo.
Exemplář zdokumentovaný fotografem Allenem Sklarem už nebyl mezi živými. Vlny ho vyplavily na břeh, jeho tělo však zůstalo téměř neporušené, a to díky tvrdému pancíři, který spolehlivě odradil i hladové ptáky. "Po této pláži jezdím zhruba sto dní v roce, a tak vidím věci, které jiní nikdy nenajdou. Tentokrát to ale bylo jen podruhé za 27 let, co jsem tady spatřil jesetera," uvedl fotograf.
Dolary v sítích
Zajímavé je, že rybáři dříve pohlíželi na jesetera spíš jako na prokletí než na úlovek. Jeho tvrdá kůže jim trhala sítě a kazila lov jiných, výnosnějších ryb. Teprve později zjistili, že jeho "pancíř" lze využít k výrobě oblečení a vazbě knih. Navíc z něj získávali látku zvanou isinglass, používanou mimo jiné k čištění vín a piva.
Největší bohatství ale přinášely jeho jikry – kaviár přezdívaný "černé zlato". V 19. století se jeseteři lovili ve velkém a Spojené státy tehdy vyvážely až 3 miliony kilogramů jejich masa ročně. Následky byly drastické. Během několika dekád úlovky dramaticky klesly z milionů kg na pouhých pár desítek tisíc. A i když se rybolov v 50. letech zčásti omezil, jeseteři se už nikdy nevrátili v počtech, jaké oceán kdysi znal.
Mezi mořem a řekou
Jeseteři si z dávnověku zachovali zvláštní životní cyklus. Vylíhnou se ve sladké vodě řek a pak se přesunou do moře, kde prožijí většinu života. Do řek se vracejí jen v období, kdy sami chtějí položit základy nové generace a naklást jikry. A právě v řekách se vědcům daří mapovat populaci jeseterů atlantských mnohem lépe než pod mořskou hladinou.
Biologové dnes jejich výskyt pozorují už jen ve 22 řekách v oblasti USA a Kanady. Největší populace žije v kanadské řece St. John, do které se vrací asi 20 tisíc jedinců. Ne všude se ale najdou v tak hojném počtu. Například ve virginské řece York River se objevuje už jen kolem padesáti až dvou set kusů těchto ryb. Kdysi jich přitom byly tisíce.
Je smutné, že jeseter atlantský přežil pád meteoritu, který vyhubil většinu fauny na planetě, a nakonec bojuje o přežití kvůli člověku. Pokud ho nebudeme schopni ochránit, může se stát, že se jeho existence brzy zredukuje na pouhé fotografie v učebnicích přírodopisu.
Zdroje: express.co.uk, cbsnews.com, en.wikipedia.org
