Villarán se narodil v roce 1935 a celý život pracoval v Burgosu jako strojník a zámečník. S ohledem na jeho prostý původ a obyčejné zaměstnání by nikdo netipoval, že jednoho dne postaví ambiciózní stavbu, která přiláká pozornost celého světa. Sen byl ale silnější než veškeré předsudky.
V roce 1977 Villarán našel v malé obci Cebolleros pozemek, o který nikdo nestál. Byl kamenitý, neúrodný a pod zemí se nacházely staré jeskyně, které se po staletí využívaly jako vinné sklepy. V přepočtu na dnešní měnu za něj prodejci požadovali pouhých 6000 korun. I tehdy to byla směšná částka, která naznačovala, že pozemek byl takříkajíc k ničemu.
Villarán si ze své kapsy nic lepšího beztak dovolit nemohl, a tak půdu koupil. Své ženě transakci ospravedlnil výmluvou, že tam chce vyrábět víno. Už tehdy ale v koutku duše skrýval zcela jiný záměr.
Jeskyně jako základ hradu
Původní jeskyně měly dlouhou historii. V dávných dobách v nich prý přebývali kočovní obyvatelé Pyrenejského poloostrova a později je vinaři využívali ke zpracování hroznů. Villarán je začal opravovat – vyztužil stěny, obnovil klenby a vytvořil pevný základ, který měl unést jeho budoucí hrad.
Aby ušetřil, stavební materiál sbíral vlastníma rukama. Z řek Nela a Trueba vozil ploché říční kameny, které spojoval betonem. Zpočátku se mu lidé smáli. Nikdo nevěřil, že by jediný člověk mohl postavit hrad. Po několika letech usilovné práce ale stavba začala nabírat tvar: na pozemku se objevily věže, oblouky a kamenné schodiště. Počáteční výsměch se postupně proměnil v němý úžas.
Houževnatost přinesla ovoce
Během prvních pěti let Villarán zapojil do stavby více než 550 tun kamenů a asi 14 tun cementu. Všechno dělal ručně. Vyrobil si dřevěné šablony, do kterých kladl kameny a beton, a když konstrukce ztuhla, dřevo odstranil. Nakonec stěny přetřel cementovou vrstvou, vyhladil je a očistil kyselinou, aby kámen získal přirozený odstín. Pro stavbu horních pater si postavil jednoduché dřevěné lešení, které připevnil k hradbám.
Interiér přitom plně uzpůsobil pro praktické bydlení. Kamenné stěny, stropy i podlahy působí překvapivě útulně díky oblinám říčních kamenů a teplým odstínům materiálu. Kamarád mu pomohl s dřevěnými okny a dveřmi, ale veškeré kovové vybavení – zábradlí, kliky, panty, kované mříže i svícny – vyrobil Villarán vlastnoručně.
Celé pozoruhodné dílo si můžete prohlédnout ve videu:
Projekt nezastavila ani smrt
Osud mu bohužel nedopřál, aby své dílo dokončil. Když hrad vystavěl do čtvrtého patra, nečekaně zemřel na srdeční selhání. Bylo mu 63 let. Naštěstí po sobě zanechal manželku, dceru a zetě, kteří měli pro jeho sen pochopení a rozhodli se ve stavbě pokračovat i po jeho smrti.
Společnými silami postupně dokončili páté patro i terasu a věnovali pozornost každému detailu. Dnes je Castillo de las Cuevas hotové a patří k nejzajímavějším soukromým stavbám Španělska. Každé léto zde Villaránovi pozůstalí tráví několik týdnů a vítají návštěvníky z celého světa. Nabízejí prohlídku interiéru a posezení v malém baru v přízemí, kde zároveň prodávají drobné umělecké předměty. Vstupné ale nevybírají. Hrad jeskyní považují za srdeční záležitost a nechtějí z ní učinit turistickou atrakci sloužící k vydělávání peněz.
Castillo de las Cuevas se díky jejich péči stal součástí kulturních map a knih o neobvyklé architektuře. Ačkoli není dílem architekta ani developera, jeho příběh je nezvykle silný. Ukazuje, co všechno člověk může dokázat, když jde houževnatě za svým snem a nikdy se nevzdá.
Zdroje: odditycentral.com, spacesarchives.org, es.wikipedia.org
