Ani Stromovka, ani Petřín. Nejkrásnější park v Praze se nachází v centru a není v něm ani noha. Neví o něm ani místní

Když si v Praze chceme na chvíli oddechnout, většinou nás napadne zajít do Stromovky nebo na Petřín. Jenže přesně to samé napadne i půlku města, takže najít volnou lavičku je někdy skoro nadlidský úkol. Místo klidu pak člověk spíš krouží kolem a doufá, že se někdo zvedne. My jsme ale nedávno objevili místo, které je podle mě ještě lepší, a navíc je doslova pár kroků od Václaváku.

Zelený vnitroblok mezi Václavákem a Jungmannovým náměstím

Františkánská zahrada je tak trochu schovaná perla v samém centru Prahy. Z ulice ji skoro nezahlédnete, protože ji ze všech stran obklopují domy. Dá se do ní dostat několika průchody, buď z pasáže Alfa na Václaváku, z pasáže Světozor u Vodičkovy, nebo z Jungmannova náměstí. Já osobně nejradši chodím právě z Jungmannova náměstí, protože za nenápadnou bránou se najednou otevře rozlehlý, krásně udržovaný prostor. A hlavně, na rozdíl od většiny parků v centru je tu většinou klid. Můžete si tu v klidu sníst chlebíček nebo zmrzlinu ze Světozoru, posedět s kávou nebo knížkou a nikdo vás neruší. Prostě ideální útočiště, když už máte dost davů lidí.

Zahrada s dlouhou historií a nevšední atmosférou

Františkánská zahrada má za sebou pořádně dlouhou historii, sahá až do poloviny 14. století, kdy ji založili karmelitáni jako klášterní zahradu u kostela Panny Marie Sněžné. Tehdy byla mnohem větší, prý sahala až ke Spálené ulici. S tím, jak se město rozrůstalo, se zahrada postupně zmenšovala na dnešních zhruba 0,6 hektaru. Od roku 1604 patřila františkánům, kteří tu pěstovali ovoce, zeleninu a hlavně bylinky, a tahle tradice tu mimochodem žije dodnes. Největší změny přišly ve 20. století: za války tu byla vybudovaná protipožární nádrž, po válce zahrada spíš chátrala a veřejnosti se otevřela až v roce 1950. Velká rekonstrukce proběhla na přelomu 80. a 90. let, kdy architekt Otakar Kuča citlivě obnovil barokní půdorys.

Co v zahradě vidět a proč tam zajít

Dneska je Františkánská zahrada určena hlavně k odpočinku. Laviček je tu dost, nechybí ani menší pavilon, ve kterém si můžete koupit něco malého k jídlu, květiny nebo suvenýry. Hned vedle je oplocená zahrádka s bylinkami a léčivkami, když máte štěstí, ucítíte ve vzduchu mátu nebo rozmarýn. Milovníky umění zaujme fontána Chlapec s mušlí od Stanislava Hanzíka, která je oblíbená hlavně u dětí, a také u těch, co rádi poslouchají šumění vody. Nedaleko je i socha Poletuchy, tedy tři tančící dívky od Josefa Klimeše. A pokud přijdete z pasáže Světozor, určitě si všimněte krásných kovaných vrat s výjevy ze života svatého Františka.

Co mě osobně baví nejvíc, je rozdělení zahrady na několik menších zákoutí. I když je tu víc lidí, pořád máte pocit, že máte svoje soukromí. V létě je tu navíc příjemný stín a rozkvetlé stromy i živé ploty vytvářejí atmosféru opravdového útočiště před ruchem města.

Zahrada pro děti

V jedné části, oddělené zdí a zelení, je moderní dětské hřiště. Nedávno ho zrekonstruovali a rozdělili podle věku dětí, takže si tu najdou svoje malí i větší. Originální pítko přijde v horku vhod a laviček je kolem dost, takže na děti dobře vidíte, i když si sami sednete o pár metrů dál.

Zahrada sousedí přímo s kostelem Panny Marie Sněžné, který je se svými 39 metry nejvyšší církevní stavbou v Praze. Pohled na gotickou klenbu z prostoru zahrady je fakt parádní, zvlášť když se z kostela ozývají varhany. V přilehlých ambitech se často konají výstavy a různé kulturní akce, a i samotný kostel rozhodně stojí za návštěvu.

Zdroje: prazska.drbna.cz, fajnvylety.cz, regiony.rozhlas.cz, kudyznudy.cz