Důchody za socialismu: Proč si senioři nemohli dovolit ani základní věci a o důstojném stáří si mohli nechat zdát

Po roce 1948 se důchodový systém v Československu zásadně změnil. Komunistický režim zavedl nový model národního pojištění, včetně odvodů a nároku na důchod pro všechny zaměstnance – od horníků až po úředníky. Kdo měl odpracovaných dvacet let a dovršil důchodový věk (u mužů 60 let, u žen o pár let méně podle počtu dětí), měl nárok na starobní důchod.

Práce byla povinností, a kdo nepracoval, mohl být označen za příživníka. Výsledkem byla téměř stoprocentní zaměstnanost – alespoň na papíře. Důchody měly tehdy dvě složky – jednu solidární a druhou zásluhovou. Ale rozdíly mezi příjmy jednotlivých penzistů nebyly nijak výrazné. I ten, kdo celý život vydělával víc, dostával v důchodu jen o něco málo víc než ostatní. V roce 1989 činil průměrný důchod kolem 1600 Kčs – což byla přibližně polovina průměrného platu.

Otázka zní - co si za to důchodce mohl dovolit?

Při pohledu na tehdejší ceny základních potravin přichází vystřízlivění. Třeba máslo stálo deset korun. Vajíčko vyšlo na víc než korunu. Kilogram kuřete kolem třiceti korun. Kdo si spočítá, kolik takových nákupů zvládl senior z měsíčního důchodu, zjistí, že velké rozmazlování se nekonalo. A to nemluvíme o mase, které bylo výrazně dražší než dnes. O vepřové šunce ani nemluvě – ta byla ve skutečnosti několikanásobně dražší než dnes, když se započte reálná kupní síla.

Vedle potravin byla dalším zásadním výdajem domácnost. A tady přichází první z mála oblastí, kde byl socialismus pro důchodce relativně výhodný. Bydlení, teplo nebo odvoz odpadu byly levnější než dnes. Nájem v družstevních bytech byl nízký, poplatky za energie často symbolické. Jenže to mělo svou druhou stránku. Byty byly často nevybavené, opravy se odkládaly, materiál chyběl. Mít koupelnu a splachovací záchod nebylo samozřejmostí. Topit se dalo jen tolik, kolik šlo – často málo. A kvalita bydlení trpěla.

Lidé si z důchodů nemohli koupit žádné vybavení

Největší rozdíly mezi minulostí a dneškem ale najdeme u spotřebního zboží. Lednička, pračka, barevná televize – to všechno byly předměty, které pro důchodce představovaly téměř nedostupný luxus. Ceny byly vysoké a sortiment omezený. Televize mohla stát i desetinásobek měsíčního důchodu. A kdo neměl úspory nebo děti ochotné pomoci, ten si ji jednoduše nikdy nepořídil. Navíc se důchody v průběhu let nezvyšovaly.

Člověk, který odešel do penze v roce 1982, měl stejný důchod i o sedm let později. Bez ohledu na to, že ceny mezi tím rostly. Valorizace neexistovala, takže s každým rokem se kupní síla důchodu snižovala. Na začátku penze si možná důchodce ještě mohl něco dovolit, ale ke konci už sotva zaplatil běžné výdaje. Přesto dnes někteří senioři tvrdí, že za socialismu se měli líp. Že tehdy byl klid, žádný stres a že na všechno bylo. Takové vzpomínky je ale potřeba brát s rezervou.

Za socialismu bylo lépe, říkají pamětníci

Lidská paměť je selektivní a má tendenci zamlžit nepříjemné detaily. Zůstane jen pocit jistoty – že každý měsíc přišel důchod, že se člověk nemusel bát výpovědi, že nemocenská fungovala. To všechno je pravda. Jenže zároveň platí, že na mnoho věcí jednoduše nebyly peníze. Typický důchodce konce osmdesátých let tedy mohl mít pocit, že systém funguje.

Měl nájemní byt, chodil do samoobsluhy pro máslo a chléb, jednou za rok jel s ROH k moři. Ale když se mu rozbila lednička, znamenalo to velký problém. A na nový televizor mohl jen těžko pomýšlet. Důchod za socialismu byl stabilní, ale skromný. Jistota výplaty neznamenala pohodlný život. Materiálně se senioři měli hůř než dnes – i když se to při zpětném pohledu možná nezdá.

Dnešní důchodový systém má své chyby, ale v mnoha ohledech je dál. Jen ten pocit klidu a neměnnosti, který někteří pamětníci zmiňují, ten opravdu existoval. A v časech nejistot po něm možná přirozeně toužíme. Valorizace bývají každý rok téměř nulové, a pokud se nějakých peněz navíc senioři dočkají, ve svém důchodu to ani nepoznají. Navíc je doba natolik drahá a složitá, že ze základního důchodu 14 000 korun nelze vyžít.