Když člověk poprvé přijede do Dubové, má pocit, jako by se vrátil čas o sto let zpátky. Cesta je tu úzká a klikatí se mezi poli, domy jsou rozházené po svazích a všude kolem panuje ticho, které je u nás ve střední Evropě už vzácností. Konečně se tedy dostáváme k samotné poloze obce – vesnice leží v rumunském Banátu. Přestože je Dubová od Česka stovky kilometrů daleko, češtinu tu uslyšíte na každém kroku. Rodiny tu žijí stejně skromně jako jejich předkové. V tomto místě se dodnes chodí na pole s motykou a večer tu uvidíte sedět lidi před chalupou. Mezi obyvateli zde panuje naprostá důvěra, což je u nás dnes vzácné.
Dubová vznikla v 19. století, kdy sem přišly české rodiny z různých koutů Čech. Hledaly půdu, práci a možnost začít nový život. Tady v rumunských horách našly všechno – i když tvrdě vydřené. Izolace byla obrovská, cesty špatné, léta suchá a zimy kruté. Přesto se tu Češi usadili a vytvořili komunitu, která si své kořeny drží dodnes. Izolace měla ale jednu výhodu – díky ní se tu zachovalo všechno to, co jsme v Česku už dávno ztratili. Jazyk, tradice, vzájemná pomoc i pověstná soudržnost malé komunity.
Výhody domů z hlíny
Většina domů v Dubové je stále postavená ze stejného materiálu jako před sto lety – z vepřovic, tedy nepálených cihel z místní hlíny. Hmota se míchá ručně s vodou a se slámou, poté se z ní dělají cihly, které se nechávají vyschnout na slunci. Když je člověk vezme do ruky, zdají se křehké, ale pokud je postavíte na sebe, vznikne dům, který přežije i století. Tyhle hliněné chalupy udržují uvnitř příjemnou teplotu, dýchají a nepotřebují žádné moderní izolace. Před domem většinou uvidíte lavice, někde se ještě pasou kozy, jinde zase v kotli bublá slivovice. Když večer zapadá slunce, celá vesnice se zbarví do okrové barvy, která připomíná staré obrázky z učebnic vlastivědy.
Vesnice, kde se nekrade
Jestli je na Dubové něco opravdu výjimečného, pak je to její bezpečí. Tady se prostě nezamyká. Ne ze zásady, ale protože to není potřeba. Lidé se znají jménem, vědí, kdo kam chodí a kdy se vrátí. Kola stojí opřená před domy, traktory zůstávají přes noc pod šopou, peněženky se běžně nechávají na stole. Kriminalita tu v podstatě neexistuje. Nejde jen o to, že je vesnice malá, ale o vztahy mezi lidmi. V Dubové funguje přirozená kontrola, důvěra a hlavně vědomí, že tu jeden bez druhého nic nezmůže. Cizinec, který sem přijede, tohle cítí od první minuty – a pokud náhodou zapomene v hospodě telefon, někdo mu ho ještě ten den donese domů.
Jak se žije mezi kopci
Dnešní Dubová žije na pomezí dvou světů. Elektrika tu je, mobilní signál taky, ale jinak tu člověk najde úplně jiný život. Ráno se vstává podle zvířat, ne podle budíku. Práce je jednoduchá: pole, zahrada, dřevo, sušení sena. Někteří lidé jezdí sezónně pracovat do Česka, ale většina stále hospodaří. Děti chodí do malé školy, kde se učí česky. Domácí jídlo chutná tak, jak chutnalo u babičky. A večer se sedí venku, povídá se, hraje se na harmoniku a hodnotí se uplynulý den, jak už to na vesnicích bývá – jen o dost klidněji.
Co tady můžete zažít
Dubová není turistická atrakce a právě proto je tak silná. Turista se stane součástí všedního dne, který jinde už neexistuje. Může přespat u místních v jednoduchém pokoji, projít se po kopcích kolem vesnice, navštívit kaňon Dunaje, dát si domácí polévku nebo buchty. V létě se tu koná hudební festival Banát, kdy vesnici na pár dní navštíví čeští trampové a dobrodruzi. Je to však výjimka, jinak zde panuje úžasný klid.
Udrží se vesnice?
Jelikož mladí odcházejí za prací, ve vzduchu visí otázka, jestli vesnice nezestárne příliš rychle. Na druhou stranu sem stále častěji jezdí turisté, dobrovolníci a lidé, které láká jednoduchý a poctivý život. Turismus sice přináší peníze, nesmí se však dopustit, aby Dubová kvůli němu neztratila svůj původní charakter a nezměnila se k nepoznání.
Zdroje: Wikipedia, MZV, Poznat svět
