Seděli od sebe přes uličku, jeden malý a snědší, druhý vyšší a prošedivělý. Oba to byli pánové v letech, velmi slušně oblečení v košilích a oblekových kalhotech. Když menšímu zazvonil mobil, promluvil do něj italsky. Po skončení jeho hovoru vyšší muž vyskočil, sedl si naproti menšímu a zeptal se: "Vy jste taky Ital? - No sláva, konečně si můžu s někým popovídat."
Jako typičtí Italové mluvili poměrně nahlas, takže jsem je dobře slyšela, ačkoli jsem seděla o kousek dál. Nemohli tušit, že je poslouchá někdo, kdo rozumí jejich řeči. Italština se u nás přeci jen běžně nevyučuje. Takže se neostýchali pěkně spatra okomentovat naši společnost.
Horší než Němci
"To je pravda, tady si s vámi nikdo povídat nebude. Nikdo se na vás ani neusměje," odpověděl menší muž a přidal svou zkušenost: "Jednou jsem se usmál na nějakou paní a odsedla si na druhý konec autobusu, jako bych byl nějaký úchyl."
"Oni si nepovídají ani mezi sebou, všiml jste si? Jsou horší než Němci," konstatoval ten vyšší. "Promluví jenom, když si chtějí zanadávat, nebo do vás strčí, když stojíte v cestě."
"Mladí jsou lepší," řekl ten menší. "Učím na vysoké škole a studenti umí dobře anglicky, jsou otevřenější. A velice slušní. Ale víte, s čím mám problém? Oni se hrozně stydí. Když přijdu do třídy, všichni jsou schovaní v zadních lavicích, vůbec nemají sebevědomí sednout si dopředu. A dostat z nich jejich vlastní názor, to je skoro nemožné. Zadám jim napsat esej a výslovně jim řeknu, že chci znát jejich pohled na věc, ať to pojmou jako úvahu a nepíšou mi tam fakta z učebnice. A co tam napíšou? Memorizované věty ze skript."
Broskve ze zahrádky
"To je asi pozůstatek komunismu," usoudil vyšší muž. "Lidi v komunismu nemohli mít vlastní názory."
"To máte pravdu," uznal ten menší. "Mám studentku, hezkou, chytrou, nadanou, a ptám se jí, proč aspoň vy mi tam nenapíšete, co si o tom myslíte! Já vám vidím na očích, že si něco myslíte. A víte, co mi odpověděla? - Když napíšu špatný názor, tak to bude špatně."
"Oni se taky pořád bojí, aby se neztrapnili a aby je někdo nepomluvil," vysvětlil vyšší. "Před rokem jsem v Česku otevřel pobočku firmy a našel jsem úžasné zaměstnance, dělají všechno perfektně, ale nejsou iniciativní. Možná by měli nápady, ale bojí se je říct nahlas, aby nevypadali, že mi nadbíhají. Bojí se vyčnívat. A paradoxně pak mám jednoho, kdo mi pořád nosí nějaké broskve nebo cukety, co vypěstoval na zahrádce. A já mu říkám, nechci broskve, chci nápady."
Nízké sebevědomí
Cesta vlakem mi díky zajímavému italskému rozhovoru utekla rychle, ale také ve mně zanechala hodně látky k přemýšlení. Opravdu jsme pořád ten ustrašený národ, kde se každý bojí mluvit nahlas a kde je sebevědomí považováno za negativní vlastnost?
Vzpomínám na spolužačku z gymnázia, která toužila po dráze modelky a ráda si oblékala krátké sukně a pekelně vysoké podpatky. Ve třídě o ní kolovaly strašlivé pomluvy, šířené především děvčaty, jež celý rok chodily v džínách a plandavých mikinách. Tato spolužačka – modelka dostala nálepku "šlapky" jen proto, že se lišila oblečením. České prostředí asi nebylo pro ni, takže po maturitě odešla do ciziny. Shodou okolností dnes žije právě v Itálii a pracuje v bankovním sektoru. A pořád si obléká minisukně a vysoké podpatky. Jen ji tam kvůli tomu asi nikdo nepomlouvá.
Zdroj: Autorský text
