Možná o tom nevíte, ale v českých masivech leží stovky tun zlata, které mají hodnotu stovek miliard korun. Přesto netěžíme! Naše ložiska jsou prostě mrtvá, protože ty nadnárodní korporace, které v divokých devadesátkách kroužily kolem našich ložisek, se dávno stáhly. Víte proč? No u nás panují takové podmínky, že se jim to jednoduše nevyplatí.
Je skvělé, že tu neprobíhá horečná těžba, ale i tak je naše krajina v určitém slova smyslu „zjizvená“. Zůstalo nám fascinující podzemí, o které se musí starat stát, respektive my všichni z našich daní.
Zlaté Hory jsou poddolované historií
Typickou ukázkou toho, jak těžba zlata mění krajinu jsou Jeseníky. Název Zlaté Hory nebyl zvolen náhodně, je to vlastně takový pomyslný pomník průmyslové těžby 20. století. Tady se tu však nehrálo na malé štoly. Zdejší masiv Příčného vrchu je prakticky provrtaný skrz naskrz. Typickým příkladem, který se označuje jako nejděsivější a zároveň nejúchvatnější dědictví této doby, je pak propadlina Žebračka.
Tohle místo vypadá jako gigantická díra po dopadu meteoritu. Tenhle kráter má rozměry fotbalového hřiště, a je pozůstatkem těžby v 80. letech. Tehdy se totiž těžba příliš přiblížila povrchu a pilíře prostě neudržely strop. Když stojíte na okraji (samozřejmě za plotem, svahy se stále hýbou), díváte se do útrob hory, kde ze skalních stěn zírají temné otvory starých chodeb.
Zlaté Hory naštěstí nabízejí i jiný pohled. Třeba taková Poštovní štola je zachovalá a obdivuhodná. Stěny zde totiž hrají nádhernými barvami. Najdete zde nejen zlatou, ale hlavně modrou a zelenou barvu. Navíc zde můžete zjistit více, jak vlastně těžba probíhala, což se líbí třeba dětem.
Tiché Amáliino údolí leží nad skutečným pokladem
Zcela jiný příběh vypráví Kašperské Hory a Amáliino údolí na Šumavě. Tady leží jedno z nejbohatších ložisek zlata v Česku. Že se zde netěží? Je to pochopitelné, když tohle místo sousedí s národním parkem. Právě zde probíhal v 90. letech nejostřejší střet mezi těžaři a ekology. Zlato nakonec zůstalo v zemi a místo těžních věží tu dnes vládne ticho.
A to doslova. Ve štole Kristýna v Amáliině údolí dnes místo sbíječek funguje supercitlivá seismická stanice, která měří záchvěvy země po celé planetě. Žulový masiv jí k tomu poskytuje dokonalý klid.
Pokud vyrazíte do okolí Zlatého potoka, uvidíte v trávě nenápadné vlnky. Jsou to hromádky písku, které připomínají rýžování zlata. Dnes je to malebná, chráněná krajina.
Máme však i další spící obry
Zatímco Zlaté Hory a Šumava jsou vizuálně nejvděčnější, největší „zlatý trezor“ leží jinde – v Mokrsku u Slapské přehrady. Zdejší kopec Psí hory ukrývá přes 100 tun zlata. Problém? Zlato je v kameni tak jemně rozptýlené, že by se musel odtěžit celý kopec a horninu proplachovat kyanidem. To je u zdroje pitné vody pro Prahu nepředstavitelné. Od zákazu kyanidového loužení v roce 2000 je Mokrsko pro těžaře mrtvým projektem.
No a třeba Jílové u Prahy na to šlo jinak a ukázalo nám, jak se dá s hornickou minulostí žít. Místo nových dolů tu vsadili na turistiku. Štoly jako Václav nebo Pepř jsou přístupné a plánuje se tu dokonce podzemní ferrata. Je to prostě ukázka toho, že zlato může vydělávat, aniž by se vytěžilo jediné zrnko.
Už tušíte, proč se u nás netěží?
Mohlo by se zdát šílené nechat v zemi ležet stovky miliard, ale na druhou stranu tak máme pořádnou rezervu pro případ nouze, a přitom si i nadále můžeme užívat krásnou krajinu.
Zdroje: olomouc.rozhlas.cz, zpravy.tiscali.cz, kurzy.cz, YouTube
