Zahraniční turisty může při návštěvě České republiky překvapit určitý jev. Stal se pro nás natolik typický, že v cizině nás už dokážou poznat i na dálku. Všímají si toho zejména v sousedním Německu, kde si pro nás dokonce vymysleli potupnou přezdívku. Když vám povíme, že někteří Němci nás označují jako "der Igelit", zřejmě už víte, o jakém tuzemském fenoménu je řeč.
Národ igelitových tašek
Co v jiných zemích po jednom použití vyhazují nebo nahrazují praktičtější plátěnou taškou nebo batohem, u nás frčí ve velkém. Typického Čecha poznáte mimo jiné podle igelitky, ve které nosí všechno možné. Nákup, svačina do práce či oblečení - to všechno a další končí v tašce, která je noční můrou všech environmentalistů. Není dokonce výjimkou, že Češi jezdí s několika nabalenými igelitkami na dovolenou. Doplňte k tomu sandále s ponožkami a smažené řízky, a máte obrázek stereotypního Čecha. Málokdo však ví, že slovo igelit původně znamenalo něco jiného.
Něco málo z historie
Z hlediska historie se jednalo o obchodní název pro fólie z měkčeného PVC, které od třicátých let minulého století prodával chemický gigant IG Farben. Tento plast měl velkou nevýhodu. Při hoření uvolňoval nebezpečné látky, a byl tak hrozbou pro životní prostředí.
Současné nákupní tašky mají s tímto předchůdcem společné jenom jméno. Vyrobeny jsou z polyetylenu nebo polypropylenu, které při spalování neuvolňují jedovaté zplodiny.
Otec igelitek Karl Ziegler
Za zrodem igelitky stojí německý vědec Karl Ziegler, který v roce 1953 vyvinul polyetylen s vysokou hustotou (HDPE), za což o deset let později získal Nobelovu cenu. Na jeho objev navázal švédský inženýr Gustaf Thulin Sten, který vymyslel první použitelnou plastovou tašku ze supertenkého materiálu.
Jejich výroba se poté rozšířila do celého světa a brzy se stala neoddělitelnou součástí každodenního života. Obchodníci rovněž přišli na to, že povrch tašky je ideálním prostorem pro firemní logo či slogan. Z tašky se tak rázem stalo i nové reklamní médium.
Jedna taška, nesčetné použití
Dnes je za drobný poplatek nabízí prakticky každý supermarket či prodejna. V posledních letech je nicméně vytláčejí ekologicky udržitelnější materiály, jako je papír, kukuřičný škrob či textil.
V Česku je běžným zvykem znovupoužívání, kdy jedna taška koluje v domácnosti tak dlouho, dokud se neopotřebuje. I to je důvod, proč si nás mnoho cizinců automaticky spojuje s igelitkami.
Používat, či nepoužívat igelitovou tašku?
Debaty o ekologii plastových tašek jsou často plné protichůdných argumentů. Kritici zdůrazňují, že se při výrobě spotřebuje velké množství ropy a že se tašky hromadí na skládkách nebo v oceánech. Jako příklad bývá uváděna Čína, kde se v minulosti vyráběly miliardy kusů ročně. Jiní odborníci však poukazují na skutečnost, že většina tašek vzniká z levnějšího metanu a podíl kusů vyrobených z ropy je ve skutečnosti nízký.
Studie ukazují, že plastové tašky tvoří jen zlomek celkového odpadu. Například v USA bylo zjištěno, že představují pouhých 0,6 % všeho viditelného odpadu. Navíc mají výhodu, že se mohou využívat opakovaně. Z tohoto pohledu mohou být udržitelnější než papírové tašky, které se po namočení trhají, nebo látkové, jejichž výroba zatěžuje životní prostředí dokonce více než plast.
Faktem ale zůstává, že tlak na omezení jednorázových plastů sílí. V mnoha zemích platí restrikce, díky kterým se výroba a spotřeba plastových tašek snížila. Roční spotřeba se v Evropě propadla zhruba z 1,6 milionu tun na 1,1 milionu.
Zdroje: Wikipedia, iROZHLAS, Profitašky.cz, OSEL
