Byt za hubičku? Socialismus měl své výhody, na nájem v paneláku dnes můžete jen vzpomínat

Po válce se Evropa ocitla v troskách – nejen obrazně, ale i doslova. Města byla zničená, domy srovnané se zemí a lidé zoufale hledali, kde složit hlavu. Každá země se s tím vyrovnávala po svém. Československo se tehdy vydalo cestou, která navždy změnila podobu našich měst i životy milionů lidí: cestou panelových domů.

Na první pohled to byly nehezké, šedé krabice, kterým se posměšně říkalo králíkárny. Ale právě ony se staly odpovědí na zoufalý nedostatek bytů a nabídly důstojné bydlení pro lidi napříč všemi společenskými vrstvami – od dělníků až po vysokoškolské profesory.

Když nestačily cihly, přišel beton

Ještě v roce 1957 tvořily téměř 70 % nové výstavby cihlové domy. Jenže to nestačilo. Poptávka po bydlení rostla a klasické metody nestačily tempu doby. V roce 1959 se politické vedení rozhodlo pro razantní změnu: do roku 1970 chtělo postavit 1,2 milionu nových bytů. A s tím přišla éra paneláků. Jedním z prvních sídlišť, které vzešlo z této snahy, byla pražská Invalidovna.

Právě tam se objevily první takzvané sendvičové domy, a dokonce i byty s místnostmi dlouhými jako nudle. Architektura přestala být uměním a stala se průmyslem – funkčnost a rychlost výstavby se staly alfou a omegou. Na rozdíl od západní Evropy, kde byla podobná výstavba vnímána jako bydlení pro nižší vrstvy, v Československu bydleli v panelácích všichni. Byt v paneláku mohl získat mladý pár, inženýr, lékař i prodavačka. Neexistoval volný trh s byty – všechny byly vlastněné státem, a nájemné bylo víceméně symbolické.

Například za byt 3+1 se platilo jen 175 Kčs měsíčně, což při průměrné mzdě 3 170 Kčs nebylo téměř nic. Jenže to mělo i svou odvrácenou stránku. Byt sice byl levný, ale dostat se k němu nebylo vůbec snadné. Lidé se stěhovali k příbuzným nebo do společných domácností s cizími lidmi jen proto, aby se dostali na seznam žadatelů o byt. Pomáhaly známosti, členství v družstvu, někdy i zaměstnání u „správného“ podniku.

Všichni pod jednou střechou a 3+1

V 60. letech se stavělo ve velkém. Panelové domy vyrostly jako houby po dešti, a mnohé z nich začaly nabízet i relativní komfort: ústřední topení, teplou vodu v koupelně nebo záchod přímo v bytě. To všechno byly v té době revoluční změny. Sídliště jako Ďáblice ukazovala, že i panelák může mít důmyslné urbanistické řešení a neotřelé dispozice bytů. Rodiny si začaly zabydlovat své nové domovy typickým způsobem – PVC podlahou, květovanými tapetami a sektorovým nábytkem z nábytkových podniků.

Do módy přišly kuchyňské sestavy s tzv. bytovým jádrem – jednotným blokem koupelny a WC, který se jednoduše vsunul do stavby jako dílek stavebnice. Do roku 1990 bylo na území dnešní České republiky postaveno téměř 1,2 milionu panelových bytů. Paneláky tak představovaly až 98 % nové bytové výstavby. I když si lidé na jejich vzhled často stěžovali, časem si mnozí uvědomili jejich praktické výhody.

Byť v začátcích chyběly školy, školky i obchody, postupně se infrastruktura zlepšila. Sídliště se proměnila v soběstačné městské čtvrti. A pro mnohé byla výhodou i blízkost přírody – koneckonců, paneláky často vyrůstaly na okrajích měst. Veřejnost i média ale na paneláky nezapomněla být kritická. Objevovaly se přezdívky jako ubytovny nebo lidské králíkárny. V 80. letech už i oficiální tisk připouštěl, že výstavba je zkostnatělá, že chybí kvalita a nápad. S pádem režimu v roce 1989 se sídlištní boom zastavil, a přestože některé rozestavěné projekty byly dokončeny ještě počátkem 90. let, éra paneláků jako masového fenoménu tím skončila.

Zdroje: stoplusjednicka.cz, denik.cz, aktualne.cz