Bystrým lidem už to došlo. V této zemi si senioři žijí jako králové, Češi o ní zatím jen sní

Řeč je o Nizozemsku, zemi, kde se o seniory nejen mluví, ale také se pro ně skutečně něco dělá. Mnoho lidí si to už všimlo a není divu, že právě tato země se pravidelně objevuje na špičce žebříčků kvality života pro seniory. Ať už jde o bydlení, zdravotní péči, nebo možnost zapojit se do života společnosti, Nizozemci nastavili laťku velmi vysoko.

Češi, kteří měli možnost tuto zemi poznat zblízka, často nevěří vlastním očím. Místo smutných domovů důchodců se tu potkávají s komunitními centry, která připomínají spíš klubovny plné smíchu, aktivit a otevřenosti. Lidé v penzi tu neztrácejí smysl života – mají ho dál.

Místo strachu z důchodu nový začátek

V Nizozemsku totiž neplatí, že důchod je konec. Naopak. Společnost tam bere stáří jako přirozenou fázi, kdy má člověk konečně prostor věnovat se sám sobě. Tomu odpovídá i podpora státu – ať už jde o příspěvky na bydlení, kvalitní zdravotní péči nebo kulturní a vzdělávací programy. A všechno je nastaveno tak, aby senior nebyl vnímán jako přítěž, ale jako rovnocenný člen komunity. Důchodový systém je zde postaven na třech pilířích.

Kromě základní státní penze mají lidé možnost využívat zaměstnanecké důchodové fondy a individuální spoření. Díky tomu většina lidí v důchodu nepocítí výrazný pokles životní úrovně. Naopak, často si mohou dovolit cestovat, chodit do restaurací, sportovat a žít plnohodnotně. Nejde přitom o nějaké elitní vrstvy. Tento systém funguje plošně a je běžně dostupný i pro lidi, kteří celý život pracovali jako zdravotní sestry, prodavači nebo řidiči. Rozdíly mezi bohatými a chudými seniory jsou zde výrazně menší než u nás.

Komunitní život, který motivuje starší lidi

Zvláštní důraz se v Nizozemsku klade na komunitní propojení. Místo toho, aby senioři zůstávali sami doma nebo v anonymních zařízeních, vznikají malé domovy s několika málo obyvateli, které fungují jako minispolečenství. V jednom domě často žije několik seniorů společně, mají společné prostory, ale každý svůj vlastní pokoj a soukromí. Přitom o ně pečují vyškolení pracovníci a dobrovolníci z okolí.

Velmi oblíbený je také koncept propojení mladých lidí se seniory – například studenti bydlí zdarma v domech pro seniory výměnou za pomoc a společně trávený čas. Nejde o sociální výstřelek, ale systém, který funguje a prospívá oběma stranám. V parcích a ulicích měst je běžné potkat seniory na kole, v kavárnách, na trzích nebo v galeriích. Stáří se zde neschovává, ale je viditelnou a aktivní součástí společnosti. A co je podstatné – není to otázka bohatství jednotlivce, ale nastavení celého systému.

U nás tento lidský systém prozatím chybí

Když se podíváme zpět k nám, rozdíl je nepřehlédnutelný. Český důchodce často řeší, jestli si má koupit brambory nebo léky. Místo kulturního programu má k dispozici tichou televizi a čtyři zdi. Mnoho lidí nemá šanci dosáhnout na kvalitní péči, protože na ni prostě nemají peníze. V Česku existuje spousta dobrých příkladů a jednotlivců, kteří se snaží o změnu. Ale systém jako celek je stále nastaven tak, že senior je v lepším případě tolerován, v horším ignorován.

Zatímco jinde se počítá s tím, že lidé budou aktivní i v osmdesáti, u nás se v šedesáti pomalu připravují na to, že se jich společnost vzdá. O důstojném bydlení, dostupné zdravotní péči nebo komunitní podpoře se u nás zatím spíš mluví, než že by se skutečně děly zásadní změny. A to i přesto, že počet seniorů u nás roste a stárnutí populace bude jedním z největších společenských témat následujících desetiletí.

Změna je možná, ale chce to vůli

Nejde o to kopírovat cizí modely jeden ku jedné. Ale inspirace ze zemí, kde to funguje, může být silným impulzem. Když může mít důstojné stáří zdravotní sestra v Rotterdamu, proč ne třeba švadlena z Brna? Základ je v nastavení hodnot a v přístupu státu, obcí a společnosti jako celku. Veřejná debata se u nás často točí kolem peněz, rozpočtu a čísel.

Ale za každým tím číslem je konkrétní člověk. A i když si to často nechceme přiznat, každý z nás se jednou seniorem stane. Otázka tedy nezní, jestli se to týká nás. Ale kdy. Zatímco Češi si o důstojném stáří mohou zatím nechat jen zdát, v některých zemích už lidé vědí, že si ten život na důchod mohou opravdu užít. Možná by bylo na čase se přestat bát a začít stavět systém, kde si i naši rodiče a prarodiče budou moci žít jako králové.

Zdroje: dostupné informace z Eurostat, OECD, oficiálních webů nizozemské vlády a veřejnoprávních médií.