V rámci akce Otevřené bunkry, která se uskuteční 13. září, se pro návštěvníky otevře hned 10 objektů, které bývají běžně nepřístupné. Během komentovaných prohlídek se zájemci dozví jak o historii a technických parametrech jednotlivých bunkrů, tak o lidech, kteří zde sloužili a byli odhodláni bránit svou vlast.
Proč bunkry vznikly
Systém opevnění začal vznikat na konci 30. let minulého století. V té době situace Československa nebyla úplně růžová. Obklopeno ze všech stran nepřátelsky naladěnými sousedy, kteří se nesmířili s poválečným uspořádáním, v čele s hitlerovským Německem, mělo jen velmi malou šanci ubránit své dlouhé hranice. K tomu by byla zapotřebí obrovská armáda, nebo systém překážek, který by útok sice nezastavil, ale zabrzdil na dostatečně dlouhou dobu, aby mohly být mobilizovány zálohy a stabilizována obrana. Současně se očekávalo, že do té doby zasáhnou vojska Spojenců.
Po vzoru tehdejšího nejbližšího československého spojence Francie bylo rozhodnuto, že bude vybudován systém opevnění. S jeho stavbou se začalo na konci roku 1935, tedy dva roky po nástupu Hitlera k moci. Jak se situace v Německu vyostřovala, vzrůstala i naléhavost dokončit jej co nejdříve. Ačkoliv se s výstavbou začalo v podstatě za pět minut dvanáct, je neuvěřitelné, kolik se toho za 2,5 roku nakonec stihlo.
Opevnění se skládalo z množství malých bunkrů, tzv. řopíků, objektů těžkého opevnění a mohutných dělostřeleckých tvrzí, mezi kterými byly překážky proti tankům i pěchotě. Ze 17 plánovaných tvrzí se podařilo zcela dokončit jen pět, čtyři byly rozestavěny, zbytek zůstal jen na papíře.
Na opevnění sloužili nejlepší z nejlepších
Po přijetí Mnichovské dohody se ocitla naprostá většina bunkrů a tvrzí na území, která připadla Německu. Zdrcení vojáci tak nejen, že museli ustoupit bez boje, ale celá okleštěná republika se ocitla v situaci, že v případě útoku se neměla jak bránit. Pocit zrady, kdy v Mnichově jednali za zády československých představitelů jejich nejbližší spojenci, bezmoc a beznaděj ještě prohloubil. Když o pár měsíců vstoupila německá vojska na naše území, nezbylo než jen odevzdat zbraně a podvolit se. Mnozí z vojáků se ale s takovým údělem nesmířili a odešli bojovat za naši svobodu do zahraničí.
V rámci prohlídek budou tuto sobotu zpřístupněny převážně objekty těžkého opevnění, tzv. pěchotní sruby. Jsou to robustní stavby, které měly být během bojů naprosto samostatné, a proto měly vlastní zdroj pitné vody, filtrovnu vzduchu a strojovnu k výrobě elektrické energie. Typické jsou pro ně tzv. zvony a kopule, určené k pozorování bojiště, řízení palby a boje.
Na jednom z nich, MO-S 18 V Oboře, který bude zpřístupněn jen od 10:30 do 11:30 a pouze s respirátorem a na vlastní nebezpečí, sloužil v době mnichovské krize i Jaroslav Švarc, jeden ze sedmi parašutistů, kteří svedli heroický boj proti stonásobné přesile v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
Nedaleko odsud probíhala výstavba dělostřelecké tvrze, kterou ochraňoval další z hrdinů – Jan Kubiš, muž, který svou bombou zlikvidoval zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jako voják v posádce Střelce Jana Čapka v Opavě působil jako stráž tvrze Šibenice, protože místní německé bojůvky se všemožně snažily stavbu opevnění narušit a působit škody.
Chtěl jsem být dobrým obráncem vlasti…
Když došlo k podpisu mnichovské dohody, nesly to posádky pohraničních bunkrů obzvlášť těžce. Na tři desítky vojáků si vzalo svůj život, protože ho nemohli položit při obraně své milované vlasti. Jak napsal čtyřiadvacetiletý četař Arnošt Hrad ve svém dopise na rozloučenou: „Po zralém uvážení rozhodl jsem se odejít ze světa, neboť nemohu splnit to, co jsem přísahal při památce svého otce. On padl pro vlast, a já bych měl od toho, za co on položil život, utéct jako zloděj? Je rozkaz opustit toto území. Já jako voják musím uposlechnout, smrt mě však této povinnosti zbaví. Chtěl jsem být dobrým obráncem vlasti, ale… člověk míní, ne Bůh, ale Hitler mění.“
Slezsko opavské opevnění v sobě skrývá mnoho podobných příběhů a osudů. Přijďte se s nimi seznámit. Pro návštěvníky je připraven mj. i svozový autobus, který je dopraví mezi jednotlivými objekty, z nichž mnohé byly renovovány do původní podoby. Nudit se nebudou ani ti nejmenší, pro které je připravena speciální soutěž.
A pokud vás bunkry nadchnou, klidně si můžete jeden pořídit. Ministerstvo obrany totiž pravidelně nabízí k prodeji ty nejmenší, zvané řopíky. Vyvolávací cena těch nejmenších začíná již na čtyřiceti tisících korunách. Takto se do soukromého vlastnictví dostala už asi tisícovka z nich.
Zdroje: opevneni-slezska.cz, bunkry.cz, seznamzpravy.cz
