Příroda skrývá mnoho živočišných druhů, které si po tisíce let udržely svůj vzhled a způsob života téměř beze změn. Jsou to zvířata, která přečkala tisíciletí. Jejich stavba těla i životní styl zůstaly v podstatě stejné. Změnil se však svět kolem nich.
Člověk začal radikálně měnit krajinu, ve velkém stavěl obydlí, rozšiřoval pole, zakládal pastviny pro hospodářská zvířata a upravoval vodní toky. Tyto zásahy hluboce ovlivnily životní prostředí mnoha druhů. Zvířata se musela přizpůsobovat, migrovat, nebo čelit lovcům. Pro některé z nich se tato zkouška ukázala jako osudová.
Největší suchozemský savec Evropy
Zubr evropský je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci obvykle váží mezi 530 a 920 kilogramy, samice jsou zhruba o polovinu lehčí. Tento mohutný býložravec je výsledkem přirozeného hybridního původu, který vznikl křížením bizona stepního a pratura před zhruba 10 až 12 tisíci lety. Přesto si díky stabilním podmínkám ve svém areálu zachoval vzhled a způsob života, který je velmi blízký jeho dávným předkům.
Oblast výskytu zubra sahala od severovýchodní Francie přes střední, východní Evropu a severní Kavkaz. Dříve se předpokládalo, že zasahoval i do jižních a západních částí Evropy, což se nepotvrdilo. Zubr dokázal žít v širokém spektru prostředí, od otevřených stepí a lesostepí až po husté listnaté či smíšené lesy a horské louky ve výškách přes 2000 metrů.
Od běžného zvířete k ohroženému druhu
Lidské zásahy, především intenzivní lov a odlesňování, způsobily až úplné vyhubení zubrů ve volné přírodě. Lov byl veden nejen kvůli masu a paroží, ale také jako symbol společenského statusu. Poslední divocí zubři byli zastřeleni na území dnešní Bělověže v roce 1919 a na Kavkaze v roce 1927. Divoké populace zubrů se tak vytratily z přírody a zůstaly zachovány pouze v nečetných chovech v zajetí.
Záchrana zubra odstartovala v roce 1923, kdy se začaly organizovat chovy v zajetí. Přestože bylo tehdy zachráněno pouze několik desítek čistokrevných jedinců, stalo se to základem pro obnovu druhu.
Zubr evropský, který žije dnes, je genetickou směsí původních populací nížinných i kavkazských zubrů. Vědecky vedená Plemenná kniha zubrů umožňuje sledování jejich rodokmenu a koordinaci ochrany. Díky těmto programům se početnost zubřích populací zvýšila na několik tisíc jedinců a vytvořily se volně žijící populace v Polsku, Bělorusku, Litvě, Rumunsku, Rusku, Německu a mnoha dalších zemích včetně České republiky.
Ekologický význam a úspěšná ochrana
V Česku žije zubr především v zoologických zahradách, několika oborách a rezervacích, například v Zoo Olomouc, Milovicích, Ralsku či Křišťanově na Šumavě. Historie chovu sahá až do první poloviny 20. století, kdy první čistokrevní jedinci dorazili do zoologických zahrad a šlechtických obor.
Charakteristickým rysem tohoto druhu je sociální struktura. Stáda jsou vedená samicemi a zahrnují mláďata a mladé jedince. Samci jsou často samotářští a do stáda se zapojují zejména v době říje. Velikost území se liší podle prostředí, ale může dosahovat až stovek kilometrů čtverečních.
Zubr není pouze lesním tvorem, jak se dříve věřilo. Má rád rozmanitá prostředí, spásá hlavně trávu a přízemní vegetaci, ale také konzumuje listí a kůru keřů a stromů. Jeho činnost je pro přírodu velmi důležitá. Udržuje otevřené plochy, čímž podporuje rozmanitost rostlin a živočichů. Tím přispívá k udržení zdravých a odolných přírodních ekosystémů.
Návrat zubra je významným úspěchem mezinárodní ochrany přírody. Ukazuje, že i druh, který byl na pokraji vyhynutí, dokáže za správné podpory člověka znovu získat své místo ve volné přírodě. Zubr evropský tak zůstává symbolem síly přírody i důležitosti péče o naši krajinu.
Zdroje: Wikipedie, Česká krajina
