Za tuto práci vám nabídnou i 100 000 korun a nástup v pondělí. Nikdo ji ale v Česku dělat nechce

Jenže dnes? Dnes je výpravčí ohrožený druh. A ne kvůli automatizaci, ale prostě proto, že už ho skoro nikdo nechce dělat. České dráhy a Správa železnic dnes zoufale shánějí nové lidi. Nabízejí náborové příspěvky, výplaty přes 50 000 korun měsíčně, v některých případech i až 100 000 korun za směnu navíc nebo za zástupy. Jenže reakce jsou vlažné. Kromě skalních nadšenců, kteří mají koleje v krvi, už skoro nikdo nepřichází.

Noční směny, odpovědnost a samota

Na první pohled to zní jako pohádka: práce na železnici, dobrý plat, stabilní zaměstnání. Ale když se podíváme blíž, zjistíme, proč zájem kolabuje. Výpravčí totiž není jen pán s čepicí, který mává plácačkou. Je to člověk, který často pracuje sám, někdy i na odlehlé stanici, v nepřetržitém provozu, v noci, o víkendech i o svátcích. Zodpovídá za bezpečnost vlakové dopravy, za správný odjezd, příjezd i pohyb vlaků v daném úseku.

Jedna chyba a může jít o život. Nejde jen o signály a vysílačky. Jde o rutinu, která nesmí nikdy selhat. O oči, které musí být vždy otevřené. O hlavu, která musí myslet i po osmi hodinách služby. A v době, kdy se i kancelářská práce stává pro mnohé příliš stresující, je jasné, že výpravčí už neláká jako dřív.

Mladí se nehrnou, starší odcházejí

Problém je i generační. Zkušení výpravčí stárnou a odcházejí do důchodu, zatímco ti mladší často skončí už během výcviku. Mzda sice není vůbec špatná – podle Správy železnic může vyšplhat na 55 až 65 tisíc měsíčně, a to včetně příplatků. Jenže do toho přichází realita směn, vysoké odpovědnosti a čím dál větší osamělosti profese. Mnoho stanic je dnes totiž už zcela bez obsluhy. A ty, kde výpravčí zůstávají, se často drží nad vodou jen díky přesčasům a dojíždění z jiných měst.

Stát se výpravčím není otázka týdne. Je potřeba školení, zkoušky, nástupní lékařská prohlídka. Navíc člověk musí být opravdu spolehlivý. Jde o řízení železničního provozu. Není možné přijít pozdě nebo jen „nemít den“.

Znělka zpráv, realita na nádraží a stereotypní práce

Náborové kampaně běží, lákají na romantiku železnice, slušný plat a zajímavou práci. Ale realita často vypadá jinak. Malá stanička v kraji, kde lišky dávají dobrou noc, výpravčí ve fleesové bundě sedí u okna, venku tma, mlha, do toho občas houkne vlak. Kafe v kelímku už vychladlo. Do přestávky daleko. A další směna za dva dny, opět noční.

Místy se situace dostává na hranu provozuschopnosti. Vlaky musejí čekat, přehazují se služby, někdy chybí záloha, jindy musí zaměstnanec pokrýt dvě stanice zároveň. V některých regionech už Správa železnic přistoupila k dočasnému omezení provozu nebo ho převedla na dálkové řízení – jenže i na to potřebuje někoho, kdo celý systém bude kontrolovat.

V době, kdy mladí hledají flexibilitu, rovnováhu mezi prací a osobním životem a pokud možno práci z domova, je profese výpravčího opakem všeho, co dnešní generace žádá. Přitom kdysi šlo o prestižní zaměstnání. Dnes? Dnes je to náročná šichta, o kterou skoro nikdo nestojí, i když je za ni nabídnuta mzda, na kterou si v jiných oborech člověk sáhne až po deseti letech. České dráhy to vědí. Správa železnic také. Proto přihazují, nabízejí, školí. Ale bez osobního zájmu to nestačí. Výpravčí není profese, která se dá dělat „jen tak“. A přesně to se ukazuje v plné síle.

Zdroje: TN.cz, autorský text