Všichni jezdí do Rakouska, ale tuhle trasu skoro nikdo nezná. Přitom je krásnější než kdejaká alpská vesnice

Každý, kdo někdy projel Rakouskem, ví, že tahle země umí být dechberoucí. Hory, lesy, čisté vesnice, upravené silnice. A přesto i v zemi tak důkladně prozkoumané českými turisty existují místa, která jako by byla stranou hlavních proudů. Jedním z nich je silnice, která se nejezdí jen kvůli tomu, aby se někam dojelo. Tahle silnice je cíl. A možná i zážitek, na který se nezapomíná.

Grossglocknerská vysokohorská silnice je jedním z těch míst, o kterých se mluví potichu, ale kdo ji projede, nezapomene. Téměř padesát kilometrů asfaltu, který se vine mezi horami, stoupá k nebi a pak zase klesá do údolí. Cesta, která nebyla postavena jen pro auta, ale i pro oči, pro dech, pro srdce. A i když vznikla už v roce 1935, dodnes působí jako něco z jiného světa.

Silnice, která vede do oblak

Vede k nejvyšší hoře Rakouska – majestátnímu Grossglockneru. Ten se tyčí do výšky 3798 metrů a vidět ho zblízka je zážitek, který se nedá popsat slovy. Právě kvůli němu byla silnice postavena – aby se k němu lidé mohli dostat, a to nejen pěšky, ale i autem, na motorce nebo na kole. A tak se dnes dá sednout do auta a během pár desítek kilometrů vystoupat do výšky, kde je sníh i v létě, a kde se dech zadrží nejen kvůli řídkému vzduchu, ale i kvůli výhledu.

Kdo očekává jen serpentinovou silnici, ten bude překvapen. Po cestě se nachází několik zastávek, které stojí za to. Vyhlídky, kde se dá stát desítky minut a jen tiše pozorovat. Místa, kde se zjeví stádo svišťů nebo kde přeběhne přes cestu kamzík. A pak je tu třeba Kaiser-Franz-Josefs-Höhe – vyhlídka pojmenovaná po císaři, který sem kdysi přišel pěšky a zůstal stát jako přikovaný. Odtud je totiž výhled na ledovec Pasterze, který se i přes klimatické změny stále drží.

Cesta, která není jen o jízdě

Pak jsou tu tunely vysekané do skály, místa, kde se cesta téměř dotýká nebe, a úseky, kde je dobré se nadechnout, protože dech se bude ztrácet v zatáčkách a pohledech do dálky. Celé to působí jako pečlivě navržený příběh. Cesta není jen silnice – je to film, který se přehrává z okna auta.

I ti, kdo zrovna neřídí, si tu přijdou na své. Kdo se rozhodne jet na kole, zažije něco mezi euforií a fyzickou zkouškou. A kdo se vydá pěšky, ocení každé stoupání, protože za každou zatáčkou čeká nový výhled. K dispozici je i muzeum alpské přírody, naučné stezky a výstavní expozice. Vše působí nenásilně, přírodně a přirozeně.

Stojí to za to v každém období

Silnice je otevřená jen několik měsíců v roce – většinou od května do října, podle počasí. V zimě ji pohltí sníh, který tu místy sahá až do výšky několika metrů. Proto se vyplatí sledovat předpověď i aktuální provozní dobu. Vyjet brzy ráno znamená vyhnout se davům. A kdo má štěstí na počasí, uvidí víc než jen hory – spatří celou krajinu v její syrové, drsné, a přesto nádherné podobě.

Co potěší každého – vše je čisté, upravené, promyšlené. Rakouská preciznost tu není na obtíž, naopak. Je to klid, který se promítá do každé zatáčky, do každého výhledu, do každého zastavení. Není to jen asfalt. Je to památník lidské odvahy, technické zdatnosti a respektu k přírodě. Silnice, která vznikla v těžké době, aby spojovala lidi s horami. Dnes spojuje lidi s emocí. S tím pocitem, že svět je větší, než se zdá. A že někde mezi Rakouskem a nebem vede cesta, která není jen krásná – ale dává smysl.