Opustila jsem rodinu a děti. Nakonec jsem odjela se svým milencem do jiné země a mám se skvěle

Žila jsem tak, jak se má. Vdala jsem se ve dvaceti čtyřech, protože jsem se zamilovala do kluka, co mě uměl rozesmát. Byl hodný, pracovitý, nechodil za jinýma. Tehdy to stačilo. Do roka přišlo první dítě, pak druhé, a najednou jsem se ocitla v roli, která se ode mě očekávala, a kterou jsem přijala bez otázek. Byla jsem manželka a máma. Žena na mateřské, co se občas podívá na film, když děti konečně spí. Občas jsem si v noci vzpomněla, jaké to bylo snít o cestování, o vlastním podnikání, o tom, že se budu jednou cítit… svobodně. Ale ráno jsem zase vstala, oblékla děti a jelo se dál.

Můj muž mě měl rád, to mu neberu. Ale časem se z nás stali spíš spolubydlící. Mluvili jsme jen o tom, co je potřeba zařídit, kolik stála elektřina a kdo dneska vyzvedne děti. Nedržel mě za ruku. Nepodíval se na mě tak, jako kdysi. Možná už ani neviděl, jak se měním. Já se totiž změnila. Pomalu a potichu. A on si toho nevšiml.

Pak jsem potkala jeho. Byla to náhoda, setkání na pracovním kurzu, kam mě poslali z brigády, co jsem si našla po mateřské. Seděl o tři židle dál a všiml si, že si píšu poznámky jinak než ostatní. Začali jsme se bavit. Nejdřív jen pár vět, pak víc. Psali jsme si i večer, jen tak, nevinně. Smál se mým hloupým vtípkům. Věděl, co právě čtu, a doporučoval mi filmy. Neptal se, co jsem dnes uvařila. Zajímal se o mě. O to, jak se cítím.

A já jsem ožila. Poprvé po letech jsem se na něco těšila. Nešlo jen o vzrušení z tajemství. Šlo o to, že jsem si zase připadala jako člověk. Ne jako maminka dvou dětí. Ne jako žena, která má v kalhotkách neustále vlhkou dětskou ubrousek. Ale jako někdo, kdo může mít vlastní život. A to mě vyděsilo.

Ze začátku jsem si to zakazovala. Říkala jsem si, že tohle nemám dělat. Že nemůžu odejít. Že děti přece potřebují mámu. Že manžel přece není špatný člověk. Jenže čím víc jsem si to opakovala, tím víc jsem věděla, že to říkám jen proto, abych neutekla. Jenže já už byla v duchu pryč.

Trvalo to skoro rok, než jsem udělala to, co si myslím, že v hloubi duše každý odsoudí, ale jen málokdo dokáže opravdu pochopit. Jednoho večera jsem si sbalila věci. Vysvětlila jsem dětem, že budu nějaký čas jinde, že to neznamená, že je nemiluju, ale že máma potřebuje být šťastná, jinak to všechno nemá smysl. Doteď nevím, jestli to pochopily. Možná to nepochopí nikdy. Ale nelhala jsem jim.

Dneska žiju v jiné zemi. Ne, není to žádná pohádka – musela jsem začít znovu. Neměla jsem tu kamarádky, rodinu, nic jistého. Ale mám práci, která mě baví, partnera, který mě skutečně zná a vidí. A mám sama sebe. Ráno vstávám a těším se. Směju se víc než kdy dřív. Děti vídám méně, ale o to víc jim teď dokážu být skutečně přítomná. Ne uštvaná a s očima na hodinkách, kdy už půjdou spát. Ale tady a teď.

Lidé mě soudili. Někteří mě přestali zdravit. Jiní mi napsali, že mě obdivují, že by to sami nikdy nedokázali. Neříkám, že to bylo správné. Ale bylo to jediné, co jsem mohla udělat, abych se neztratila úplně. Někdy nestačí přežívat. Někdy musíš všechno spálit, abys mohla začít znova. A někdy to nejodvážnější, co můžeš udělat, je říct: „Takhle už ne.“ A jít.