Areál, který nechal na konci devatenáctého století vystavět podnikatel Heinrich Mattoni, chátrá již přes třicet let, v podstatě od doby, kdy byly lázně v roce 1992 zprivatizovány. Tehdy chtěl německý podnikatel v Kyselce za 110 miliard korun postavit české Las Vegas a safari. K tomu samozřejmě nedošlo a lázně pak měnily majitele rychleji než Mariah Carey své zlaté boty. Dnes turisté, kteří se vydají ke zdejšímu Ottovu pramenu mohou smutně obdivovat jen odlesky dřívější slávy. Lázně ale naštěstí dostaly druhou šanci.
Jedna z nejznámějších na světě
O léčivých účincích pramenů vyvěrajících z úbočí vrchu Bučina se vědělo již od první poloviny 16. století. O dvě století později zde byla vybudována první lázeňská budova a kolonáda s restaurací. Místo se brzy stalo oblíbeným cílem mnoha výletníků a nedlouho poté navštívil malé lázně dokonce sám řecký král Otto I., na jehož počest bylo pak pojmenováno hlavní zřídlo.
Největší rozkvět ale nastal s příchodem Heinricha Mattoniho, který zde vybudoval nejprve moderní stáčírnu a expedici minerální vody a posléze i výstavní lázeňské domy, promenády, kolonády, parky a vodoléčebný ústav. Nakonec zde přivedl i železnici, aby povozy rozvážející minerálku nerušily lázeňské hosty. Ve své době šlo vskutku o nadmíru moderní a také značně nákladný projekt. V období mezi lety 1880 a 1910 navštěvovalo Kyselku ročně přes 40 000 hostů. Od roku 1868 byla zdejší voda plněna do skleněných lahví polepených tištěnými papírovými etiketami se symbolem červeného lva. A jen deset let nato již patřila Mattoniho kyselka k těm nejznámějším na světě.
Mattoni už není...
Po Mattoniho smrti v roce 1910 začaly lázně upadat. Přišla první a po ní i druhá světová válka, a nakonec byla Kyselka zestátněna a využívána jako dětská léčebna. Jako v podstatě na veškerém zestátněném majetku byla i zde po léta prováděna jen ta nejnutnější údržba a necitlivé stavební úpravy reflektovaly pouze praktickou, nikoli historicko-kulturní stránku. V roce 1989 Kyselka zcela ztratila funkci lázní a byla vyhlášena národní kulturní památkou. Přesto ji nepovedená privatizace odsoudila téměř k záhubě.
Po třicet let místní, ale i turisté, kteří si přišli načepovat minerálku ze slavného Ottova pramene, mohli jen smutně pozorovat, jak nádherné stavby pomalu chátrají a zmocňuje se jich příroda. Tam kde kdysi korzovali lázeňští hosté, rostly jen náletové dřeviny a opuštěnými budovami, ze kterých padala omítka i střešní tašky, se proháněl vítr.
Záchrana pět minut po dvanácté
Situace se začala měnit v roce 2006, kdy velkou část koupily Karlovarské minerální vody. Objekty však chátraly dál. Na nátlak zájmových spolků a veřejnosti se nakonec po dlouhých šesti letech nečinnosti společnost konečně rozhoupala a začala s prvními opravami. Mnoho objektů bylo v tak katastrofálním stavu, že se dokonce uvažovalo o jejich demolici. V té době vznikla také obecně prospěšná společnost za záchranu Kyselky s názvem Mattoni 1873, která v areálu pracuje dodnes.
Krásně opravené už je například muzeum Mattoni, kde se pravidelně konají komentované prohlídky, hotel Praha nebo dům Stallburg, který se stal Stavbou roku 2014 Karlovarského kraje. Letos na jaře byla zahájena oprava hlavní lázeňské budovy a Ottova pavilonu. O to žalostnější byl donedávna pohled na nejhodnotnější a nejreprezentativnější dochovanou stavbu Mattoniho vily, která se nachází jen pár kroků od oblíbeného Ottova pramene a padne tak do očí každému návštěvníkovi. Budově úplně chyběla střecha, omítka byla opadaná a z vybitých oken rostly břízy.
Blýská se na lepší časy
Ale i zde se konečně začalo blýskat na lepší časy. V současnosti se pracuje na opravě obvodových zdí a byla postavena i provizorní střecha. Dobrovolníci ze spolku Mattoni doufají, že do věže Mattoniho vily se návštěvníci podívají již za dva roky. Vše závisí na rychlosti prací, které jsou placeny pouze ze sponzorských darů a dotací.
Lázně Kyselka tak udělaly v posledních letech pořádný krok kupředu a zdá se, že to nejhorší mají už opravdu za sebou. Zda se do nich někdy navrátí lázeňský život, je ještě brzy předjímat. Jisté je to, že tento klenot ukrytý v malebném úzkém lesnatém údolíčku řeky Ohře na okraji Doupovských hor, díky obětavé a neúnavné práci nadšenců, nakonec nezanikne. A to je moc dobře.
Zdroje: novinky.cz, idnes.cz, ct24.ceskatelevize.cz, faktaokyselce.cz
