33 let každý den sbíral kameny a v noci je lepil k sobě. Stvořil monument, který nemá obdoby v Česku ani ve světě

Představte si, že jste poštovní doručovatel na francouzském venkově koncem 19. století. Každý den musíte ujít desítky kilometrů za každého počasí. Možná si pomyslíte, že taková práce není nic pro vás. Jenže zatímco chodíte, máte čas přemýšlet, a snít. A pak jednoho dne, jen tak uprostřed cesty, zakopnete o kámen tak podivného, erozí vytvarovaného tvaru, až se vám zastaví dech. V tu chvíli se vám připomene sen, který jste měli před lety, a to sen o stavbě vlastního paláce. Většina lidí by kámen odhodila a šla dál. Ale pošťák Joseph Ferdinand Cheval se vydal za svým snem.

Kámen, o který zakopl pošťák z Hauterives

Psal se rok 1879. Josephu Ferdinandu Chevalovi bylo 43 let a pracoval jako doručovatel v malé vesnici Hauterives v kopcovitém kraji Drôme. Ten kámen, který odstartoval jeho životní posedlost, je dnes vystaven v srdci jeho díla a nese jméno „pierre d’achoppement“, tedy kámen úrazu. Od toho dne se Chevalův život změnil. Na svých pochůzkách začal systematicky sbírat další a další kameny, které vozil na svém legendárním trakaři domů na svou zahradu. Sousedé si o něm museli myslet své, když viděli pošťáka, jak si den co den naváží na pozemek hromady kamení. Jenže Cheval měl vizi, a tak lepil kameny k sobě, a to celých třiatřicet let.

Palác snů

A co z toho všeho vzešlo? „Palais Idéal“, neboli Ideální palác. Když před ním dnes stojíte, je těžké ho vůbec nějak zařadit. Není to zámek, není to chrám, není to socha. Je to všechno dohromady, fantaskní svět zhmotněný do 26 metrů délky a 12 metrů výšky. Procházíte chodbami, stoupáte po schodištích na terasy, nahlížíte do umělých jeskyní a obdivujete věže, které jako by vyrostly z pohádky. Cheval, který nikdy nikam necestoval, čerpal inspiraci ze světa, který znal jen zprostředkovaně z pohlednic a ilustrovaných časopisů jako Le Magasin Pittoresque, které si předplácel. A tak vedle sebe bez jakýchkoli rozpaků umístil hinduistický chrám, švýcarskou chatu, středověký hrad, mešitu i egyptskou hrobku. Stěny jsou posety stovkami soch a reliéfů slonů, medvědů, pelikánů, mytologických bytostí, ale i tří obrů Vercingetorixe, Archiméda a Césara. Je to svět, který nedodržuje žádná pravidla perspektivy, měřítka ani stylu. A právě v tom je jeho neuvěřitelná síla.

Od posměchu surrealistů k ochraně státu

Cheval své dílo nestavěl jen pro sebe. Už v roce 1905 ho otevřel veřejnosti. Sám prováděl návštěvníky, prodával pohlednice a vedl knihu návštěv. Zprávy o podivuhodném paláci se brzy rozkřikly a začali sem jezdit nejen zvědavci, ale i umělci. Surrealisté jako André Breton nebo Max Ernst v něm viděli dokonalý příklad „art brut“, syrového, neškoleného umění, které tryská přímo z duše tvůrce. Obdivovali ho Pablo Picasso, Jean Tinguely i Niki de Saint Phalle. Oficiální uznání ale přišlo až mnohem později, a to když se v roce 1969 tehdejší ministr kultury André Malraux rozhodl palác zapsat na seznam historických památek. Malraux tehdy prohlásil, že palác je jediným příkladem naivního umění v architektuře na světě a tím Chevalovo dílo definitivně zachránil pro další generace.

Hrobka na místním hřbitově

Když Cheval v roce 1912 svůj palác dokončil, bylo mu 77 let. Jeho největším přáním bylo být v něm pohřben. Francouzské zákony to ale neumožňovaly. Nezlomilo ho to. Prostě si vzal své kolečko a dalších osm let strávil stavbou vlastního mauzolea na místním hřbitově. Hrobka ticha a nekonečného odpočinku, jak ji nazval, je zmenšenou, ale neméně fascinující verzí jeho paláce. Zemřel v roce 1924 ve věku 88 let. Dnes je Palais Idéal světovým unikátem, který ročně přiláká přes 150 000 návštěvníků. A když tam stojíte, uprostřed té změti kamenných snů, pochopíte, že to není jen podivná stavba. Je to monument lidské vůle, trpělivosti a důkaz, že i ten nejobyčejnější život může zanechat naprosto mimořádnou stopu.

Zdroje: facteurcheval.com, dotyk.cz, doucefrance.cz, nationalgeograhic.fr