Neřešila jsem, že je to zrovna středa, ani že přiletím do města, které jsem si nikdy předtím do itineráře nezařadila. Hlava mi říkala – takhle levně jsi ještě nikam neletěla. A srdce dodalo: teď je ten správný čas. Nakonec jsem vzala volno v práci, sbalila příruční batoh a vyrazila. Bez plánů, bez rezervací. Jen s mapkou, pár eury a otevřenou hlavou.
Let byl z Prahy do Pescary – malého přímořského města na východním pobřeží Itálie. Neznala jsem ho. A právě to mě na tom lákalo nejvíc. Letenka mě skutečně vyšla na 29 korun, zpáteční stála 249. I s poplatky jsem se vešla do tří stovek. S sebou jsem měla jen malý batoh, ve kterém byly sandály, kraťasy, dvě tílka a šaty na večer.
Letěla jsem za třicet korun do Itálie
Let trval necelé dvě hodiny a byl překvapivě klidný. Vedle mě seděla mladá Němka, která jela za přítelem, a ještě v letadle mi doporučila pár místních podniků. V Pescaře jsem přistála dopoledne. Už na letišti mi došlo, že tohle bude úplně jiný zážitek, než na jaký jsem zvyklá. Žádné davy turistů, žádné fronty na autobusy. Jen slunce, vůně pinií a ospalá atmosféra prázdninového přístavu.
Přístavní město bez turistického make-upu. Našla jsem si malý penzion pár minut od moře. Pokoj měl větrák, malý balkon a společnou koupelnu na patře. Stál 25 eur na noc a rezervaci jsem udělala přímo na místě. Paní domácí neuměla anglicky, já neumím italsky, ale domluvily jsme se rukama nohama a navíc mi ještě přinesla espresso. Takové ty momenty, kdy se prostě všechno srovná samo.
Pescara není město s památkami na každém rohu. Je to město, které se žije pomalu. Ráno chodí místní na trh, v poledne mizí ve stínu domů, a večer se promenádují po pobřeží s nanukem v ruce. První den jsem si půjčila kolo a projela cyklostezku podél moře. Měla asi dvacet kilometrů, vedla kolem starých mol, kaváren, dětských hřišť a místních, kteří si hráli karty na skládacích stolečcích.
Zažila jsem několik událostí po sobě
Oběd jsem si dala v jednoduchém bistru – těstoviny s rajčatovou omáčkou, k tomu sklenka bílého vína. Dvě stovky za jídlo, které chutnalo jako od babičky. Další dny jsem strávila úplně bez internetu. Ne kvůli přesvědčení, ale protože wifi prostě nefungovala a já si ani nevzpomněla, že bych ji měla hledat. Ráno jsem vstala, zašla na pláž, pak se toulala ulicemi. Občas jsem si sedla na lavičku a pozorovala lidi.
Jednou jsem se ztratila v uličkách čtvrti Porta Nuova a narazila na malý obchůdek s domácími těstovinami. Vzala jsem si balíček s sebou domů, i když jsem věděla, že stejně nikdy nezvládnu udělat takovou omáčku jako tady. Večer jsem šla na západ slunce na molo Ponte del Mare. Seděla jsem tam skoro hodinu a poprvé po dlouhé době měla pocit, že nikam nemusím.
Poslední den jsem si na radu domácího zajela autobusem do městečka Chieti, kde zrovna probíhal trh. Prodávali tam všechno od sušených rajčat po ručně vyráběné sandály. Koupila jsem si jen šálu – červenou, s výšivkou. Ani nevím proč. Zpáteční let byl stejně klidný jako ten první. A já si vezla domů nejen opálení a šálu, ale hlavně úplně jiný druh zážitku. Ne ten z katalogu. Ale opravdový. Skromný, jednoduchý a krásný právě tím.
